Blog

Když jsem před lety na webu magazínu The New Yorker poprvé viděla slovní spojení „terapeutický únos“, chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem zpět na hodině češtiny na gymnáziu a procvičuje se oxymóron čili protimluv – ohlušující ticho, horký sníh, výborná dršťková polévka…

Pokud máte doma puberťáka, pravděpodobně víte, že jedním z témat, které se mezi náctiletými hojně řeší je jejich sexuální orientace  – tedy jestli je přitahují spíš holky, kluci nebo obojí, a stejnou měrou pak otázka pohlavní identity – tj. zda-li se cítí spíš jako dívka, chlapec nebo se v úředních dokumentech naprosto vážně chystají zaškrtávat kolonku „jiné“.

Pozoruju tu malou chlupatou kuličku. Je tak heboučký a ta jeho dlouhá ouška a roztomilý čumáček! „Ničeho se neboj, najdeme si k sobě cestu. Budu ti říkat Vildo, malý zajíčku.“

Existují náhody? Autorka tohoto blogu si myslí, že ne, přesto knížka Jeseníky nevídané fotografa Tomáše Neuwirtha vznikla jako souhra hned několika. To bylo tak.

Sedím na posteli a mžourám k oknu, je půl druhé ráno a na parapetu stojí náš pes a teskně vyje. Už třetí den a noc po sobě. Kdo to má vydržet? pomyslím si.