Po loňském úspěchu povídkové antologie O kočkách a kocourech bylo zřejmé, že si stejnou pozornost na pultu knihkupectví zaslouží i psi.

Přesněji ti psi, které v průběhu let zachytili ve svých textech nejrůznější čeští autoři od klasiků až po současníky. Vytvoření souboru se opětovně ujal editor Josef Schwarz, který hledal, bádal a vybíral a předložil do redakce k posouzení nádherný soubor pětačtyřiceti povídek a básní perfektně rozdělený do sedmi tematických okruhů. Už těchto pětačtyřicet děl prošlo sítem – původní počet nalezených textů, v jejichž hlavní roli byli psi, byl minimálně dvojnásobný. Z toho by se dalo usuzovat, že v naší literatuře dokonce vedou psi nad kočkami.

Když ale prolistujete knihu Psí příhody a nehody v české literatuře, zjistíte, že obsahuje díla devětadvaceti autorů (pokud počítáme i umělou inteligenci), což je jen o pár víc než u kočičího souboru. Je to úctyhodný počet. Přesto vás napadne, proč se asi nedostalo na ostatní. Šlo snad o snahu nepřestřelit počtem autorů předchozí sbírku? Byly snad vyřazené texty tak špatné, nevhodné nebo nekorektní? Zdálo se, že by kniha byla příliš obsáhlá a k neučtení? Chyběly snad k ostatním povídkám ilustrace? Nic z toho. Důvod je mnohem prozaičtější. Nepodařilo se k nim získat práva.

Dát dohromady povídkovou knihu, na tom přeci není nic těžkého, řeknete si. Vyberete povídky, poskládáte je dohromady, necháte k nim namalovat ilustrace, a máte hotovo. Jenže ke každému jednotlivému textu, byť by se jednalo o pár řádek, musíte mít samozřejmě uzavřenou smlouvu.

Majetková autorská práva trvají ve většině států světa (včetně Evropské unie a USA) obecně po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Tudíž s těmi největšími klasiky, co umřeli před více než sedmdesáti lety, je to vlastně nejsnazší, protože práva na jejich díla jsou volná. Pak je tady skupina žijících autorů, kteří se dají vystopovat, oslovit a přesvědčit, aby dali svolení k tomu, že se jejich dávno vydaný či ztracený text může znovu otisknout. Za zcela symbolický honorář samozřejmě. Ale i to je ještě poměrně snadné.

Pak jsou tady žijící autoři, kteří se nijak vystopovat nedají. Prostě se je snažíte dohledat, posíláte maily třeba do Austrálie, kde podle posledních informací váš černý kůň pracuje, a čekáte, jestli vám odpoví. Když neodpoví, máte smůlu. Vydat něčí dílo bez podepsané smlouvy? Neexistuje.

Další autory zastupuje divadelní, literární a audiovizuální agentura Dilia, která spravuje databázi jak žijících autorů, tak jejich dědiců. To vypadá sice také jako snadná cesta k podpisu smlouvy, ale není tomu tak. Jeden autor může mít několik dědiců, souhlasit s vydáním ale musí všichni. A když jeden z dědiců třeba umře, přechází jeho práva na jeho potomky. A ti musí také souhlasit. Ale kolikrát nejsou k nalezení. Takový proces dohledávání a podepisování smluv může trvat až několik měsíců.

A pak tu máme skupinu autorů, kteří jsou méně než sedmdesát let po smrti (to znamená, že se na ně vztahuje autorský zákon), ale nezastupuje je žádná agentura. V tu chvíli se z literárního redaktora, o kterém má většina lidí představu, že jeho práce spočívá v příjemném lenošení na gauči s hrnkem čaje a knihou v ruce (práce snů!), stává bezmála vyšetřovatel, který bez jakéhokoliv profesionálního know-how (až na to, co načetl v detektivkách) pátrá po dědicích na vlastní pěst. Bohužel někdy stopa končí třeba v Oslu nebo v Americe. A zkuste najít na síti děti nějakého autora nebo autorky, kterým je odhadem kolem osmdesáti (pokud jsou vůbec naživu) a o kterých jste zjistili maximálně jejich křestní jména.

Každopádně výsledná sbírka se přirozeným výběrem a vývojem vyloupla jako vybroušený diamant do optimálního rozsahu a kdo ví, třeba bude mít jednou i pokračování…